Významný mezník v šíření učení hnutí Hare Krišna v Československu představovalo vydání českého překladu útlého spisu „Šrí Íšópanišada“, který připravil již mezi lety 1975 a 1976 v úvodu minulého dílu zmíněný Paragati dás, český oddaný žijící ve Stockholmu. Kniha byla vydána o tři roky později v Německu a záhy ji tamní oddaní začali distribuovat do Československa, i když jejich příjezdů po zásazích StB výrazně ubylo. Popularizaci hnutí Haré Krišna tehdy napomohl také článek o hudební skupině Beatles v periodiku Mladá fronta, který zmiňoval i zájem George Harrisona o toto učení.
Na počátku 80. let se otevřela nová cesta pro distribuci Prabhupádových knih do Československa. Klíčovým uzlem se tentokrát stala Bratislava, kam knihy tajně putovaly v zavazadlovém prostoru přímé autobusové linky z Vídně. Tam působil mezi lety 1980 a 1983 třetí Čechoslovák, Džajagurudéva dás, který se k hnutí Hare Krišna přidal ve stejném roce jako Paragati dás a Turíja dás, jen ve Švýcarsku, kam emigroval spolu s otcem po vpádu sovětských vojsk v roce 1968.
Ve stejné době začal tvořit síť svých kontaktů také Turíja dás. Pod krycím jménem Čintámaní deví dásí inzeroval od roku 1981 v časopisech orientovaných na mladé lidi, jakými byla Mladá fronta, Mladý svět, Populár nebo Melodie. Nabízel zájemcům o indickou hudbu a filozofii možnost dopisování a navázal díky tomu spojení s lidmi, které později v různých částech Československa navštěvoval a kteří mu pomáhali s uskladněním či další distribucí materiálů. O jeho tehdejším působení vedla StB díky nasazenému informátorovi rozsáhlé spisy s označením „Akce Göteborg“. V roce 1986 byl nakonec označen za nežádoucí osobu a od té doby již nesměl až do Sametové revoluce Československo navštěvovat. Za tu dobu však dokázal sesbírat stovky kontaktů a propašovat do Československa několik tisíc Prabhupádových knih. V češtině byla tehdejším zájemcům k dispozici již kromě „Šrí Íšópanišady“ také „Bhagavadgíta taková, jaká je“, „Zlatý avatár“ nebo „Život a učení Šríly Prabhupády“.
Jednou ze silných skupin příznivců nauky oddané služby Krišnovi, které Turíja společně se svou manželkou Alarkou deví dásí často navštěvoval a podporoval, se vedle české v Mladé Boleslavi, zformovala i v Bratislavě. I přes značné represe ze strany Státní bezpečnosti pořádali nejen opatrné a tajné městské bytové semináře, ale i pravidelné schůzky oddaných a zájemců s podáváním vegetariánského jídla podle tradičních receptů, extatickým zpěvem a tancem a čtením z Prabhupádových knih a pro veřejnost programy o Indii a indické kultuře. Průběžně se stýkali s oddanými v české části země, ale i v Polsku nebo v Maďarsku. U nich se českoslovenští oddaní inspirovali v záměru zakoupit vlastní nemovitost, kterou by mohli společně obývat dále od dohledu sousedů a Státní bezpečnosti, spravovat jako komunita a později by zde mohla vzniknout podobná farma, jakou oddaní provozovali už několik let na polské straně Krkonoš i Maďarsku.
Volba padla na několik desetiletí neobývaný dům v Lanšperku nedaleko Ústí nad Orlicí. Zakoupen byl těsně před koncem roku 1988, ale sloužil Československým oddaným jako místo setkávání, společného úsilí a duchovního života jen něco málo přes rok. Poté byla usedlost opět prodána, protože oddaní chtěli být blíže revolučním událostem a nadšené společnosti ve velkých městech, zejména v Praze, která velmi prahla po všem, co bylo končícím komunistickým režimem nevítáno a odmítáno.
Jako v pořadí druhé centrum shromažďování Československých oddaných sloužil (a dodnes slouží) dům v pražské ulici Na Hrázi nedaleko dnešní stanice metra B Palmovka. Později se podařilo prostory rozšířit, aby zde vznikla i první vegetariánská restaurace oddaných Góvinda. Později, když už dům přestával rostoucí komunitě stačit, užívali oddaní postupně ještě další dvě pražské nemovitosti: nejprve v roce 1993 pronajatý dům v ulici Na Blanseku v Modřanech, ale ještě téhož roku se přestěhovali do většího domu v Jílové ulici na Zličíně, kde vydrželi až do roku 2010. Někteří oddaní se ale nechtěli vzdát myšlenky na komunitní pospolitost při zemědělském hospodaření, a tak v roce 1990 zakoupili značně zdevastovanou nemovitost nedaleko Postupic na Benešovsku, kterou nazvali Krišnův dvůr. Do všech těchto zmíněných center přicházeli žít nejen čeští oddaní, ale také ti slovenští, pokud toužili po životě ve větším společenství, protože první stálou nemovitost uvedli oddaní na Slovensku do provozu až na přelomu milénia. O samostatných slovenských centrech a současném stavu slovenské větve hnutí Hare Krišna bude pojednávat příští článek.
Literatura:
AŠVAHARI DÁS: Historie hnutí Hare Krišna v Československu 1896–1989. Achriv hnutí Hare Krišna: 2017.
Hayagriva das: The Hare Krishna Explosion: The Birth od Krishna Consciousness in America, 1966–1969. Palace Press.
SCHLICHTSOVÁ, Jitka: Doma, nebo ve škole? Principy a východiska vzdělání v hnutí Haré Kršna. In: DOJČÁR, Martin (ed.): Alternatívna religiozita a vzdelávanie. Trnana, 2020. s. 51–75.
SCHLICHTSOVÁ, Jitka: Hnutie Hare Krišna v Česku a na Slovensku. Rozmer (3), 2017.
Titulná fotografia: Oslava Krišnových narozenin na Lanšperku – promítání pro návštěvníky (Foto: Archiv hnutí Hare Krišna: Historie hnutí Hare Krišna v Československu 1896–1989)